POHANSKÉ PÍSNĚ HLAS

UKÁZKY BÁSNÍ

SMRTIHLAV

 

Můry pel rozemlel

plamenů strach.

Křídel pel odletěl

proměněn v prach.

 

U lampy tisíc kroužících těl.

Strach smrti Smrtihlav

v plameny pohleděl.

Omámen zavzlykal dav.

 

Pohanské písně hlas

bezhlasně zpívá.

Lampa je slunce žár i jas,

horečnatá a divá.

 

Obětí křídel tisíce

na oltář těla snáší.

Pozůstalí v šeru truchlíce,

neviní, vini svou vášní.

Textové pole: zpět

STMÍVÁNÍ

 

Nebe běl

stmívání se brání.

Sta potrhaných mračných těl.

Krev červánků na potemnělých stráních.

 

Čas chvátá do šera.

Krajina měsíčním svitem zchladla.

Pláč mrtvých? Pověra.

To jen večerní rosa padla.

TROŠKU OPILÁ MÚZA

TROŠKU OPILÉHO BÁSNÍKA

 

Má múza veršotepá

do duše verše ryje,

do spánků slova tepá.

 

A ve snaze o mé zešílení

slova mi plete, písmena krade a sloky mění.

 

Má múza je šílená a trošku opilá.

Někdy se zaplete do lustru,

jindy mi spadne do vína.

 

Někdy se usmívá a někdy zuby cení.

To, že mi chodí na víno, mám delší dobu v podezření.

DUŠE

 

V lastuře duše je ukryta.

Když ven se jí zachce, tepe

a kope, je okuta.

Co na jazyku, to křičí slepě.

 

V lastuře duše zurčí

jak déšť v ostřici.

Kape němá slova, jindy jak vodopád hučí

nebo je medem na lžíci.

 

Hořko – sladká,

trpko – slaná.

Zabalená do pozlátka

slova planá.