Články v tisku:

Textové pole: zpět

DENÍK – 14.září 2008

Veronika Červinková

Pestrobarevné grafiky prozářené světlem, kresby s přírodními motivy a snovými vizemi přiblíží návštěvníkům brněnská výtvarnice a spisovatelka Michaela Štroblová. Malá galerie Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně pokračuje v cyklu výstav mladých výtvarníků. Po fotografiích soch a grafikách sesterské dvojice Martiny a Táni Šedových zde nyní návštěvníci uvidí tvorbu brněnské rodačky Michaely Štroblové.

„Michaela Štroblová se zabývá kresbou, malbou, grafikou a ilustrací. Současná expozice obsahuje kolekci grafik a perokreseb kolorovaných akvarelovými barvami,“ uvedla k výstavě Libuše Kynclová z Malé galerie.

Tato sedmatřicetiletá umělkyně vytváří především černobílé grafiky a perokresby, které dále koloruje. Ve své umělecké činnosti vychází hlavně se snových vizí a duchovního rozpoložení. „Štroblová citlivě stylizuje obrazy jako pevnou prostorovou stavbu. Často ji zdůrazňuje výraznou linií a suverénním zakomponováním barvy. Její grafiky doprovází atmosféra pohody, často však narušená znepokojivými elementy,“ dodala k náplni expozice Kynclová.

Kromě výtvarných škol, které umělkyně absolvovala, je jí nejdůležitějším uměleckým vzorem a učitelem její otec – malíř, fotograf a sochař.

Štroblová se zabývá nejen výtvarným uměním, ale píše i básně, povídky a fejetony. K těm vytváří i vlastní ilustrace. „Přeložila jsem sbírku básní gruzínské básnířky Bulhary Ekižašvili pod názvem Bez tygří kůže. Také pravidelně přispívám fejetony a ilustracemi do měsíčníku KAM v Brně za kulturou a pořádala jsem čtení básní v Galerii pod Skálou pod názvem Večer okřídlených slov,“ řekla ke své další tvorbě a činnosti Štroblová. V současné době ilustruje cestopisnou knihu Jaroslava Forejtka Tanzanie.

Výstava potrvá v prostorách Malé galerie Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Hudcově ulici v Brně – Mediánkách do dvaadvacátého října.Veřejnosti je zdarma přístupná v pracovních dnech od jedné do čtvrté hodiny odpolední.

KAM v Brně za kulturou

září

Ivo Pospíšil

Nadějná poezie a próza Michaely Štroblové

Na první pohled by se zdálo, že si brněnská rodačka, nadaná výtvarnice Michaela Štroblová (nar. 1971) vydala pro potěšení pár kousků svých literárních pokusů - kromě zde pojednaných také překlad z gruzínské poezie. Ale není tomu tak: nejsem znalcem výtvarného umění

(autorka si i své literární věci sama ilustrovala), ani nedokážu kompetentně hodnotově porovnávat dva druhy umění, ale její poezie i próza jsou působivé, v dobrém slova smyslu zajímavé. Dokonce se lze domnívat, že řada  básnických a prozaických sbírek vydávaných v zavedených nakladatelstvích takovou výpovědní sílu nemá. Takže série tří svazků postupně vydávaných v s. r. o. Keloc PC v Brně v letech 2003-2006 již může být důvodem k zamyšlení; je dokladem zrodu a vývoje talentované básnířky - i když jistě cum grano salis (Ze smutku a z radosti, 2003; Pohanské písně hlas, 2004; 5 podivných příběhů, 2006). První sbírka je ještě spíše učednická, občas tu zní zbytečně dutý patos (O smrti Ikarově), ale zřetelně tu prosvítá základní podloží autorčiny poetiky, inklinace k přírodě, k výrazně výtvarné dynamice vidění biologického světa, vytváření sítě života, kde člověk je víc než jinde součástí přírody, vesmíru a jeho pohybů včetně klimatických proměn a vln. V záplavě různých básnických experimentů včetně těch postmoderních a postpostmoderních tu je něco niterného, co vhání slzy do očí, sepětí člověka a jiných živých bytostí, jak o  nich mluví folklór (člověk-strom) nebo filozofové typu Rabíndranátha Thákura, když píše o porozumění v očích člověka a psa (Pavoučí noc, Podivný milenec, Ponuré lesy v našich duších, Ve tmě, Prší). A navíc tradičně, skoro tradicionalisticky stavěný verš. Sklon k mytologii, ale také k sepětí lidského a přírodního díla (Vztek,  Most) jsou tu zřejmé.V druhé sbírce je to už konciznější, sevřenější a expresivnější, ale trochu vadí čnící dekadentní manýra. Vlastně tu ožívá obraz citlivé duše a tragického životního pocitu tváří v tvář přírodním pohybům, jak je známe z romantiků, ale je to civilnější (Ptačí čas,  Smrtihlav,  Noc a svítání, Stmívání, Vzpomínka na listopad, Při západu slunce). Nemohu tu nevzpomenout slezskou básnířku Dagmar Bakalovou, o jejíchž verších jsme v příloze KAM nejednou psali (KAM-příloha, 2001, č. 5, s. VI.,  2003, č. 5, s. XI). Na rozdíl od ní je Štroblová ještě nevyhraněná, hledající; Bakalová již má svou poetiku, jak se zdá,  dotvořenou. Povídky jsou fantazijní, hravé a nápadité, a to jak Mniší hora, v níž zvířata nastavují svou nepřirozenou nespokojeností obraz lidem, tak Rybí voči nebo Snovačky či 103. patro.